nemovitosti je tak ve vztahu ke svému bytu oprávněn činit vše, co mu právní předpisy nezakazují. K omezení jeho vlastnického práva (a v jeho rámci i k omezení užívacího práva) může proto dojít jen za předpokladu, že to zákon stanoví. Zákon o vlastnictví bytu ani jiný právní předpis přitom SVJ neumožňuje, aby přijímalo domovní řád, ve kterém by vlastníkům jednotlivých bytů zakazovalo užívat jejich vlastní byty konkrétně vymezeným způsobem (a tedy např. v nich ve vymezený čas neposlouchat hudbu a podobně). Pro úplnost je třeba dodat, že např.dřívější pokusy zejména jednotlivých obcí upravit otázky spojené s nočním klidem, a to nejen na veřejných prostranstvích, ale i v bytech vlastněných těmito obcemi a pronajímanými, obvykle končily tím, že takové vyhlášky Ústavní soud zrušil. Na druhou stranu to neznamená, že by SVJ muselo nečinně přihlížet tomu, jak někteří vlastníci bytů nad míru obvyklou ruší své sousedy hlukem, prachem a podobně. Na tyto případy se vztahuje §14 ZoVB, který stanoví, že pokud vlastník jednotky zasahuje do práva ostatních vlastníků jednotek takovým způsobem, že podstatně omezuje, nebo znemožňuje jeho výkon a pokud současně nesplní povinnosti uložené rozhodnutím soudu, může soud na návrh SVJ nebo některého z vlastníků nařídit prodej jednotky. Aby k prodeji došlo, je v první řadě nezbytné domáhat se, aby soud vlastníkovi, který své okolí ruší, konkrétní projevy jeho jednání zakázal. Pokud nebude vlastník takové rozhodnutí respektovat, může být jeho jednotka i proti jeho vuli prodána.